Šití roušky
Na základě naší výzvy se nám ozvala naše kolegyně ŠkoFiťačka, mistrová z M13 (nechce být konkrétně jmenována) s nabídkou pomoci. Sama šila roušky pro své nejbližší a chtěla se zapojit do naší výzvy. Rádi bychom Vám přiblížili tento příběh, nechť se stane inspirací pro někoho dalšího. Paní mistrové z M13 z celého srdce děkujeme i za tým sestřiček z nemocnice. Jsme rádi, že naše výzva byla vyslyšena a my jsme se mohli stát malou součástí velké pomoci pro Libereckou nemocnici.
Kolik času Vám zabere ušití roušky?
Čas jsem snad ani neměřila. Samotné šití zabere jen několik minut. Náročnější je, materiál nastříhat a zažehlit pro samotné šití. Zažehluji roušky, ale i tkaničky tak, aby to při šití bylo jednoduché a nemusela jsem ještě vše špendlit.
Bylo těžké sehnat materiál?
Problém s materiálem ani nebyl. Na trhu je spousta dodavatelů, spíš byl problém s tím, jak materiál mít co nejdříve pod střechou, protože někteří přepravci měli až týdenní dodací lhůty, Než se ale otevřeli galanterie, tak byl problém sehnat nitě. Štěstí bylo, že plno mých známých, sousedů, příbuzných, ale i některé mé pracovnice ti všichni byli ochotni vzdát se svých zásob a nitěmi mě zásobili.
Pomáhá Vám někdo z rodiny?
Občas mi pomohl manžel roušky alespoň narýsovat. Což mě jako ženu samozřejmě moc nebaví a hlavně to zdržuje. Měl pocit, že se v tom množství látky ztratím.
Jakou máte odezvu na Vaše roušky z Vašeho okolí?
Roušek jsem ušila něco přes 400. Začala jsem šít prakticky 3 dny před Vládním nařízením o povinnosti nošení roušky. První den to bylo asi jen 20 ks. Spíš tak pro sebe. Jenže jak jsme začali všichni tušit a mluvilo se o tomto opatření častěji, tak jsem již začala schraňovat a sbírat materiál, abych měla z čeho šít. Obšila jsem nejdříve svou rodinu, pár svých spolupracovníků a postupně se přidávali sousedé, další příbuzní, kamarádi kamarádů… tak jak to bývá.
Zapojila jste se do takové výzvy/pomoci ostatním poprvé?
Myslím, že taková výzva byla pro nás každého vlastně první. Přišlo mi přinejmenším amorální sedět doma a přihlížet nečinně této situaci. Nebyl důvod rozmýšlet nad tím, jestli začít. Měla jsem všechny podmínky (šicí stroj, materiál a hlavně spoustu volného času).
Jak jste se dozvěděla o pomoci Liberecké nemocnici?
Do Liberecké nemocnice se roušky ode mě dostaly díky paní Krejčíkové. Ve výzvě ŠkoFit týmu stálo, ať se členové na fotografii podělí o nejhezčí roušku. Napsala jsem jí, že určitě moje roušky nejsou nejhezčí, ale určitě účelové pro opakované použití, a že naopak by pro mne byla výzva, pokud bych spíš mohla pomoct tím, že je našiju pro někoho dalšího. Paní Krejčíková mi obratem, během pár minut odpověděla, že právě Liberecké ARO má nedostatek těchto roušek a že by určitě nějaké uvítali (tím bych jí také chtěla poděkovat). To byla skutečná výzva! Když jsme tam s mou kamarádkou Pavlou Muškovou vyrazily, tak jsme ještě přibalily do druhé krabice roušky do Veřejné sbírky, která byla v areálu nemocnice.
Jaké bylo předání, jaký jste měla pocit, že jste mohla pomoct?
Roušky byly předány právě díky mé kamarádce velmi rychle. Každý někoho zná a právě ona mi pomohla v tom, že roušky od nás převzal záchranář, který je obratem doručil do příslušného pavilonu. Byl to opravdu dobrý pocit, že když někdo chce a může něco udělat, tak je v každém z nás obrovská síla a dokážeme opravdu hodně. Kromě pocitu toho, že mé roušky někomu pomůžou, jsem se navíc ujistila v tom, jak důležité je mít opravdové přátelé a kolem sebe lidi, kteří společně dokážou cokoliv.
Budete šít dále? Pomáhá Vám to v současné situaci?
Zatím šiju dál. Vždy se najde jednotlivec nebo i nějaký další ústav, který ještě není dostatečně zásobený těmito pomůckami a dokud je potřeba, tak v tom budu pokračovat. Věřím, že zdaleka nejsem jediná a všichni, kdo můžou dělají to samé nebo pomáhají zase jiným způsobem. Za to jim chci i já poděkovat. Díky všem!